94. den aneb jsem iniciativní BLB

Zahájila jsem studium italského jazyka.  Aneb, jak praví strýc mého muže: „Každý blbne po svém“. Důvody, které mne k tomuto činu dovedly, jsou různorodé. Z těch nejsilnějších a nejzásadnějších, je touha být schopná doptat se na trasu k toaletám. Samosebou bez ambice rozlišení, jestli na pánské či dámské. A také si na malebném italském „mercatu“ […]

93. den aneb Guru kynologie

Máme psa, tedy fenku. To, že naše Žofka není psí uličník, ale holčička, od které jsme čekali mazlení, mírnost a vřelost, které jsme se tedy nedočkali, je fakt, jenž je dobré ozřejmit v hnedle v začátku. Byl sedmý prosinec, tedy pár dní po Mikuláši, kdy jsme s ananasem a lahví červeného vína jeli pro psíka, […]

92. den aneb předzvěst vánočního rozvodu

O síle darů jsem se tu již kdysi a možná i vícekrát zmínila. Já od jisté doby dárky nerada dostávám. A když už, pak jasně a přesně definuji, jak mají vypadat, aby z toho nebylo fiasko, na spánku naběhlá žíla a zbytečná cesta mnohdy i několik set kilometrů s reklamací a vracečkou. Mirda je ovšem […]

91. den aneb romance u hrobky

Kdo se za posledních dvacet let, takhle v odpoledni sobotního nebo nedělního dne, rozhodl strávit čas ve společnosti televize, musel zcela jistě zaznamenat zpracovaná romantická „veledílka“ z dílny pera Rosamundy Pilcherové. Mají několik signifikantních prvků. Natočila je německá kinematografie, a tu pozná každý. Děj filmů, které jsou obsahem totožné, je zasazen na anglický venkov. Vždy […]

90.den aneb procitnutí v oblasti kštice

Jestli je někdo učebnicový příklad konzervatismu, jsem to já. Nemám ráda změny, byť i sebedrobnější. Už jen fakt, že k nám chodí nová pošťačka, mi dokáže rozkolísat emoce na dny, ne-li týdny. Vpouštím do svého života děje, lidi, psy a vztahy dlouhodobě, když se neosvědčí, zavírám za tím se stejnou definitivou vrátka. Nemám ráda přelétavost […]

89.den aneb jak trempka posrala Mou Vlast

Miluji Smetanovu Mou vlast. Podotýkám, mi-lu-ji. Je to dílo, které dokáže člověka tolik semknout s krajinou i s naší zemí, jako máloco. Vždy, když jí slyším, střídá se ve mně hrdost, dojetí, napětí, vzdor, místy i bojovnost. Je tedy dobré, že většinou jí poslouchám v osamění, nebo naopak ve společnosti dalších posluchačů, jinak by má […]

88. den aneb záchodové zhroucení skokana na lyžích

Začalo to banálně. Seděli jsme s Mirdou v jednom oblíbeném bistru a kochali se výhledem na nedaleký chladící pultík s dorty,  omrkáváli hosty, popíjeli kávu a prostě si tak lidsky zevlovali. Když ryska mého močového měchýře, po náloži několika káv a karaf s vodou zasignalizovala, že už je „čas“, vzala jsem to jako vždy, tedy […]